Jak poznat muchomůrku zelenou od jiných hub

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) je považována za nejjedovatější houbu nejen na našem území, ale v celém prostředí mírného podnebného pásu. Smrtelnou dávku pro dospělého člověka představuje pouhá jediná plodnice této houby. Otrava muchomůrkou zelenou způsobuje trvalé poškození jater, ledvin a celkovou postupnou destrukci organismu. Každý z nás by proto měl vědět, jak tato houba vypadá a jak ji lze bezpečně rozeznat od jiných hub, se kterými se v lese setkáme.

Takzvané faloidní muchomůrky, mezi něž patří i muchomůrka zelená, obsahují velké koncentrace jedovatých látek, které souhrnně označujeme jako amatoxiny a falotoxiny. Tyto látky zjednodušeně řečeno pronikají do krve a způsobují odumírání buněk ve střevech, ledvinách a játrech. Jejich toxicita se navíc nedá odstranit ani varem, jako u mnohých jiných hub. Otravy muchomůrkou zelenou tak bývají mnohdy fatální.

Jak tedy muchomůrka zelená vypadá?

Plodnice muchomůrky zelené dorůstají výšky 7-15 cm. Klobouk je na okrajích zaklenutý, jinak plochý, lesklý a hladký a tence masitý. Roste do průměru 6-16 cm. Jeho barvu však nemůžeme považovat za charakteristický poznávací znak, protože zbarvení často přechází od bíložluté až po hnědozelenou. Lupeny pod kloboukem jsou bělavé. Třeň plodnice je zpravidla také bílý s nesnadno pozorovatelnými zelenými šupinami. Ukotven je v tenké bílé pochvě, připomínající vajíčko – laicky se jí říká „kalich smrti“. V horní části třeni najdeme bílý prstenec. Muchomůrka zelená se hojně vyskytuje v listnatých lesích severní polokoule zejména pod duby, habry a buky.

S čím si můžeme muchomůrku zelenou splést?

Muchomůrku zelenou většina zkušených houbařů bezpečně pozná. Přesto má tato houba na svědomí až 95 % všech otrav houbami. Svým vzhledem je muchomůrka zelená podobná žampionu (pečárce), holubince trávozelené, bedle, čirůvce zelánce či masáku-albínu. Od žampiónu ji můžeme odlišit barvou lupenů – muchomůrka zelená má lupeny čistě bílé, kdežto žampion skoro hnědé. U žampionu navíc nenajdeme u kořene třeně onen pověstný „kalich smrti“, žampiony také často voní po anýzu či hořkých mandlích a žloutnou. K rozeznání od ostatních zmíněných hub by nám měl stačit fakt, že holubinky ani masák-albín nemají na třeni prstenec a pochvu. Mladé plodnice muchomůrky zelené bychom mohli snadno zaměnit i za pýchavku či prášivce. Jedno z pravidel houbaření však zní, že nevyvinuté plodnice (tzv. vajíčka) nesbíráme právě proto, že nemají ještě plně rozvinuté poznávací znaky (snadno tak můžeme zaměnit muchomůrku zelenou s jedlou muchomůrkou císařskou, kterou lze v pozdějším stádiu velmi snadno rozeznat díky charakteristické barvě jejího klobouku).

Většina hub z rodu muchomůrkovitých je velmi jedovatá. Mezi ty, které se svou toxicitou vyrovnají muchomůrce zelené, patří muchomůrka jízlivá a bílá. Ta se ještě více podobná žampiónu, při jeho sběru bychom proto měli být extrémně obezřetní. Některé příbuzné muchomůrky se naopak vyznačují svou výbornou chutí – muchomůrka císařská a růžová jsou velmi dobré jedlé houby. Muchomůrka císařská je však na našem území velmi vzácná a chráněná houba. Rozlišit ji od ostatních muchomůrek můžeme díky barvě klobouku – je sytě oranžově-červený bez malých zbytků šupin, charakteristických například pro muchomůrku červenou nebo tygrovanou.

Muchomůrku zelenou bezpečně rozeznáme od jiných hub díky těmto znakům:

1. Její lupeny pod kloboukem jsou čistě bílé (poznávací znak proti záměně za žampión).
2. Na kořeni třeně je bílá vláknitá pochva (poznávací znak proti záměně za holubinky, čirůvky a masáky-albíny).
3. Její klobouk má bílo-žluto-zelenou barvu (poznávací znak proti záměně za většinu ostatních muchomůrek).
4. Třeň muchomůrky zelené má v horní části charakteristický nepohyblivý prstenec (poznávací znak proti záměně za holubinky, čirůvky a bedly – ta má prstenec posuvný).
5. Dužina plodnice je vláknitá a bílá (poznávací znak proti záměně za holubinky – jejich dužina není vláknitá a bedly – jejich dužina je někdy červená).

Související příspěvky

• Otrava houbami