Zákeřná choroba postihující až čtvrtinu populace lidí ve věku nad 85 let, pro niž je typická progresivně se zhoršující demence, to je Alzheimerova choroba. Jedná se o degenerativní onemocnění nervové soustavy, a to především mozku. Právě v mozku při této nemoci dochází k rozpadu mozkových buněk a k celkovému úbytku mozkové tkáně. V důsledku těchto nevratných změn se brzy objevují první signály nemoci – především zapomínání, dezorientace a zmatenost, obtížné dorozumívání a bloudění i na známých místech.
Alzheimerova choroba v číslech
Alzheimerova choroba je závažné neurodegenerativní onemocnění (postihuje nervové buňky centrální nervové soustavy, hlavně mozku), vyskytující se především u starších osob. Podle statistik onemocní každý dvacátý člověk nad 65 let. Se stoupajícím věkem se však výskyt Alzheimerovy choroby rapidně zvyšuje – ze seniorů nad 80 let nemoc potká již každého pátého. Na celém světě je přibližně 40 miliónů pacientů s tímto onemocněním, přičemž přes 120 000 z nich žije u nás. Alzheimerova choroba proto už dnes znamená velký socioekonomický problém a navíc se předpokládá, že v důsledku neustálého stárnutí lidské populace, stoupne do roku 2050 počet nemocných až na těžko uvěřitelných 100 miliónů. Největším problémem totiž je, že Alzheimerovu chorobu i přes všechny vědecké pokroky v oblasti medicíny bohužel nedokážeme doposud účinně léčit.
Příčiny a rizikové faktory choroby
V současnosti se stále přesně neví, co za vznikem Alzheimerovy choroby stojí. Viníkem je pravděpodobně nešťastná shoda náhod – kombinace dědičných faktorů, negativních vlivů z vnějšího prostředí (např. nákaza viry) nebo třeba poruchy imunity. Oproti tomu jisté je, že při Alzheimerově chorobě dochází k ukládání patologických proteinů a odbourávání nebezpečného amyloidu. Tyto látky způsobují nejen samotnou destrukci nervových buněk v mozku, ale i brání dostatečné produkci látky, kterou nazýváme acetylcholin. Acetylcholin je nezbytně důležitý pro dostatečný převod nervových vzruchů, a proto při jeho nedostatku a současném úbytku mozkové hmoty vzniká demence, tedy porucha mozkových funkcí.
Jak již bylo napsáno výše, je jasné, že hlavním rizikovým vlivem pro vznik tohoto onemocnění je vyšší věk. Existují však i další faktory, které rozvoj nemoci mohou ovlivnit, např. nízký stupeň vzdělání či nízká aktivita mozku (čili čím více budeme mozek „zatěžovat“, tím déle nám bude ve stáří správně fungovat) nebo opakované úrazy hlavy (např. u některých bojových sportů). Alzheimerova choroba je navíc daleko častější u žen, na čemž se pravděpodobně podepisují jednak hormony, jednak fakt, že ženy mají statisticky delší životy a dožívají se tak vyššího věku.
Příznaky Alzheimerovy choroby
V prvé řadě je dobré vědět, že pacientem s Alzheimerovou nemocí se člověk nestane náhle. Celý proces od odumření prvních buněk po projev počátečních příznaků může trvat i přes deset let. Rozvoj choroby je proto velmi pozvolný a hlavně nenápadný – zřejmě jako první na nemoc upozorní časté zapomínání, zejména věcí či dějů, které se staly v nedávné minulosti (jsou součástí tzv. krátkodobé paměti). Dlouhodobá paměť pro zážitky, které sahají dále do minulosti, nebývá zpočátku narušena. Postižený tak často a rád vypráví příběhy z mládí, ale nepamatuje si, co měl ten den k obědu. Začne také odkládat věci na nezvyklá místa, např. brýle do lednice apod. V další fázi onemocnění se k těmto příznakům přidávají problémy s řečí. Řeč je pomalá, přestává být plynulá a srozumitelná – věty, které nemocný vysloví, nedávají smysl. Alzheimerova choroba je však nebezpečná také rozvíjející se dezorientací, a to jak v čase, tak v místě (pacient neví, co je za den a kde se právě nachází). Nemocný tak snadno může bloudit v místech, které dříve bezpečně znal, přestává poznávat známá prostředí a může se někde snadno ztratit. S prohlubující se demencí se dále dostavují i poruchy osobnosti – nemocní ztrácí zájem o okolní dění, jsou pasivní a depresivní nebo agresivní. S postupem nemoci ztrácí postižený soběstačnost, má problémy s chůzí (časté je doživotní upoutání na invalidní vozík) a se všemi všedními činnostmi potřebuje pomoc druhé osoby.
Péče o člověka s touto nemocí je velice vysilující. Pečující člověk nesmí nemocného nechávat o samotě, musí odstranit všechny nebezpečné věci z dosahu, cennosti zase raději zamykat a celkově musí dbát na jeho bezpečí. Důležité také je, aby pacient bral předepsané léky podle pokynů, na což je potřeba také dohlédnout. K léčbě se používají především kognitiva, léky zabraňující chátrání kognitivních funkcí (paměť, řeč, pozornost atd.) Z doplňkové léčby pacientům pomáhají i hypnotika či antidepresiva.
Zdroj obrázku: ostrov surrealista
