Domů Nemoci Imunitní systém Autoimunita, aneb když tělo bojuje samo proti sobě

Autoimunita, aneb když tělo bojuje samo proti sobě

Lidský imunitní systém je velmi složitým mechanismem plnícím v organismu důležité funkce. Rozpoznává, které buňky jsou pro organismus cizí a nebezpečné, jako např. bakterie, viry či parazité, a cíleně proti nim bojuje. Naopak buňky, které jsou sice cizí, ale pro tělo prospěšné, zničit nesmí (např. bakterie střevní mikroflóry). Dále v těle vyhledává a likviduje buňky, které nejsou cizího původu, ale jsou nějak poškozené či změněné. Pokud je však citlivost imunity pro to, co je a není látkou tělu vlastní, narušena a tělo začne napadat vlastní tkáně, vzniká autoimunitní onemocnění.

Co je to autoimunitní onemocnění a jak vzniká?

Autoimunitní onemocnění vzniká jako důsledek patologické reakce imunitního systému. Ten je z různých, ne příliš objasněných příčin poškozen a nedokáže rozpoznat, které buňky jsou pro tělo cizí a které vlastní. Následkem toho vzniká nesnášenlivost vůči tkáním vlastního organismu – imunitní systém zahájí nadměrnou tvorbu tzv. autoprotilátek proti některé tkáni nebo celkově proti celému organismu a začne tyto tkáně poškozovat – vzniká autoimunitní zánět. Podle toho, v jakém rozsahu tělo napadá, rozlišujeme autoimunitní onemocnění systémová, která nelze lokalizovat na konkrétní tkáň, a lokalizovaná, která postihují specifický orgán v těle, a lze tedy jejich rozsah určit.

Z jakého důvodu se imunita takto „zblázní“ a začne bojovat proti naprosto přirozeným součástem lidského těla, není jednoduché určit. Jistou roli hraje dědičnost, tedy genetická determinace k poškození funkce imunitního systému, často v kombinaci s nějakým vnějším spouštěcím faktorem. Tím mohou být např. časté, byť banální infekce (např. horních dýchacích cest), nicméně podnět pro autoimunitní reakci je často typický pro každou konkrétní nemoc (např. lepek v potravě pro celiakii). Autoimunitní onemocnění mají navíc tendenci nevyskytovat se izolovaně, proto pacient často trpí více autoimunitními nemocemi různých tkání (orgánů) najednou.

Jaká známe autoimunitní onemocnění?

Aby si mohli čtenáři lépe představit, o která onemocnění se jedná a které tkáně v lidském těle jsou při nich napadeny, uvádíme zde nejčastější onemocnění toho typu:

diabetes mellitus 1. typu (cukrovka) – imunita napadá slinivku břišní tvořící hormon inzulín

lupénka – imunita napadá okrsky buněk kůže

roztroušená skleróza – imunita ničí buňky centrálního nervového sytému (mozek, mícha)

celiakie, Crohnova nemoc – imunitní systém ničí buňky trávicí trubice, především střevní stěny

Bechtěrevova nemoc – napadeny jsou vazy a klouby páteřních obratlů a skloubení páteře s pánví

myasthenia gravis – imunita napadá nervosvalové ploténky (napojení nervů na svalová vlákna)

Addisonova choroba – cílem imunitní reakce jsou buňky kůry nadledvin

revmatoidní artritida – postihuje menší klouby

– systémový lupus erythematosus (SLE) – postiženy jsou prakticky všechny orgánové soustavy

– autoimunitní onemocnění jednotlivých orgánů – např. štítné žlázy (autoimunitní tyreoiditida) nebo jater (autoimunitní hepatitida)

Z výše napsaného vyplývá, že i příznaky jsou pro každý typ autoimunitního onemocnění odlišené podle toho, která tkáň je napadena – např. lupénka se projeví rozsevem šupinatých okrsků na kůži, revmatoidní artritida bolestivostí, tuhnutím a otokem kloubů, celiakie průjmy a krví ve stolici atd. Po autoimunitě se také začíná pátrat v okamžiku, kdy má pacient nějaké zdravotní obtíže nejasného původu.

Terapie autoimunitního onemocnění

Léčby autoimunitních onemocnění se liší podle typu konkrétní nemoci. Protože však u většiny z nich neznáme přesnou příčinu, je hlavním cílem terapie potlačení nežádoucí patologické imunitní reakce. K tomu se používají tzv. imunosupresivní léčiva, nejčastěji kortikoidy. Tyto léky tlumí tvorbu protilátek a působí protizánětlivě, čímž snižují riziko poškození orgánu. Jejich nevýhodou je, že potlačují i přirozené obranné reakce a oslabují tak celkovou obranyschopnost organismu, používají se proto s mírou. U některých nemocí, jako je např. cukrovka 1. typu, není léčba cílena na útlum imunity, ale řeší se dodáváním inzulínu, který slinivka břišní nevyrábí.

Autoimunitním nemocem věda a výzkum v současnosti věnuje mnoho úsilí, takže se zlepšují informace o původu jednotlivých onemocnění a vyvíjí se stále nová léčiva. Cílem nových výzkumů je vyvinout lék, který by odstraňoval pouze patologické imunitní reakce a imunitu jako celek nepoškozoval. Vyhlídky pacientů s diagnózou autoimunitního onemocnění jsou tak stále optimističtější a také kvalita jejich života se zlepšuje.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here