Brachyterapie je protinádorová léčba, při níž je zdroj záření umístěn co nejblíže ozařované nádorové tkáni, tj. ozařování z blízka.
Obsah článku
Využití brachyterapie:
Brachyterapie se nejsnáze využívá v léčbě nádorů, které se nacházejí v tělesných dutinách (intrakavitální aplikace). Jsou to například nádory dělohy, krku, průdušnice a průdušek, močového měchýře, střev a rekta atd.
Může se však použít také ve tkáních, kdy je zdroj radiace do tkáně zaveden pomocí drátků či trubiček (intersticiální použití) nebo je položen do nejblíže nádoru (na kůži nad tkání; technika mutáří). Mohou se tak léčit nádory jater, mozku, kůže, prostaty, prsu…
Z časového hlediska můžeme brachyterapii rozdělit na:
- permanentní, kdy je zdroj záření ponechán v cílové tkáni natrvalo, to se využívá např. u nádorů prostaty a mozku
- frakcionalizované, zde se můžeme setkat s několika možnostmi. S jednorázovým ozářením, např. u kožních nádoru, konvenční frakcionalizací, kdy je pacient ozařován každý den, hypofrakcionalizací, kdy pacient dostává méně než 5 frakcí za týden, a hyperfrakcionalizací, kdy dostává více než frakcí denně.
Z hlediska dávky můžeme brachyterapii rozdělit na:
- nízkodávkovou, při níž se používají dávky0,2−2 Gy/h. Nižší dávky jsou vyváženy délkou ozařování, která trvá den až dva. Jedná se o permanentní aplikaci, kdy je použit zdroj záření, jehož aktivita s časem klesá, až zcela vymizí.
- vysokodávkovou, při níž je pacientův nádor vystaen dávkám 12 Gy/h a více. Tento typ ozařování trvá desítky minut, aby nedošlo k poškození okolní tkáně.
Výhody brachyterapie:
Brachyterapie má v porovnání s teleradioterapií (klasické ozařování z větší dálky) mnohé výhody, např.
- ušetření ozařování okolní tkáně
- možnost použít vyšší dávky bez poškození okolní tkáně
- možnost snížit čas léčby
- dobře se její pomocí řeší malé, přesně lokalizované nádory
Brachyterapie není vhodná pro větší a neohraničené nádory, kde je nutné zasáhnout větší plochy.
Zdroje ionizujícího záření:
Při brachyterapii je možné použít jiné zdroje ionizujícího záření než v případě klasického ozařování. Používají se zářiče gamma, beta a neutronové zářiče. Mezi ně patří např. radium 226, cesium 137, iridium 192 a vytvářejí se nové radionuklidy, které by bylo možné využít.
