Přestože vymoženosti dnešní medicíny dokážou nemocnému člověku dlouhodobě zajistit základní životní funkce, i v dnešní době je na některé nemoci medicína krátká. Pokrok na poli medicíny tak paradoxně vede do slepé uličky. Na jedné straně lze díky přístrojům na podporu dýchání a krevního oběhu oddálit smrt, ale na druhou stranu někdy není možné pro některé nemocné zajistit návrat do normálního života.
Pokud ani sebekvalitnější léčba nevede ke zlepšení stavu nemocného, často nezbývá jiná možnost než sáhnout k takzvané paliativní medicíně, tedy k situaci, kdy se vysadí léky na léčbu vlastního onemocnění a namísto toho se pacientovi podávají pouze léky na utišení bolesti.
O tom zda a kdy ukončit kurativní léčbu a přejít k léčbě paliativní by měl v ideálním případě rozhodovat sám pacient. To ale bohužel často není možné, protože například lidé v bezvědomí, napojeni na přístroje, a tak toto těžké rozhodnutí zůstává často na bedrech lékařů a zdravotnického personálu, ve spolupráci s rodinou nevyléčitelně nemocného pacienta.
Nejhorší je situace v případě mladých pacientů po těžkých úrazech nebo srdeční zástavě, k čemuž nejčastěji dochází u vrcholových sportovců. Zde se k paliativní medicíně sahá opravdu jen v případě kdy opravdu není žádná naděje, zejména při těžkých úrazech hlavy.
Jaký je Váš názor? Měli by se lékaři za každou cenu snažit léčit pacienta až do konce, i když již není naděje nebo by měla existovat nějaká hranice, kdy po konzultaci s odborníky a členy rodiny přechodem od kurativní k paliativní medicíně umožníme nevyléčitelně nemocnému pacientovi odejít ze světa alespoň trochu se vzpřímenou hlavou?
