Klaustrofobie

Klaustrofobii řadíme mezi psychická onemocnění obecně nazývaná fobie. Jedná se o chorobný, nepotlačitelný strach z uzavřených či stísněných prostor, jako jsou např. výtahy, vlaky, metro a podobně. Fobií tohoto typu trpí až 5 % celkové populace, přičemž co se týče věku, nemoc si příliš nevybírá – může postihnout kohokoli od dětí až po seniory. Život pacienta s klaustrofobií nemusí být nijak značně omezen, u některých z nich se však naopak mohou často opakovat velmi nepříjemné klaustrofobické záchvaty.

Jak nemoc vzniká?

Příčina vzniku klaustrofobie není nijak konkrétně definována. Často se nemoc rozvíjí na podkladě nějakého nepříjemného zážitku z minulosti, jako je například uvěznění ve výtahu, v tunelu, ve vlaku či v metru, zkrátka spouštěcím faktorem je nějaká špatná zkušenost s malým či uzavřeným prostorem. Pokud je tento „zážitek“ pro daného člověka traumatický, mozek si tuto informaci uchová, zafixuje a již nikdy ji nevytěsní. Při každém dalším ocitnutí se v úzkém, omezeném, uzavřeném prostoru potom mozek pacienta vyšle signál a vyvolává neadekvátní reakci s typickými, níže popsanými, příznaky. Lidský mozek se tak snaží organismu naznačit, že je v nebezpečí, takže se vlastně jedná o obranný mechanismus, který však může pacienty s touto diagnózou během života značně potrápit.

Které prostory pacientům vadí?

Pacient s klaustrofobií chová neovladatelný strach k malým, stísněným, uzavřeným a také potemnělým prostorům. Tyto prostory mohou být pohyblivé, např. vlaky, výtahy, soupravy metra či letadla, ale může se jednat také o statické prostory, jako jsou úzké chodby, jeskyně apod.

Projevy klaustrofobie

Klaustrofobie je psychické, úzkostné onemocnění, které se projevuje především změnou emoční hladiny. Pokud se pacient dostane do malého, uzavřeného prostoru, probouzí se v něm onen podvědomý pocit strachu a úzkosti zejména z toho, že by mohl být v tomto prostoru uvězněn a nemohl se z něj dostat ven. Pocity ohrožení a obavy o život, což jsou psychické příznaky, však doprovází i změny fyziologické. Objevuje se nadměrné pocení, třes, bušení srdce a také dušnost. Postižený se za každou cenu snaží dostat pryč ze stísněného prostoru. Počáteční úzkost se však u neléčených pacientů může zhoršovat a při dalším traumatu se může rozvinout klaustrofobický záchvat paniky. Pacient v tomto stavu většinou není schopný rozumně uvažovat a může se chovat agresivně a neadekvátně – časté je strhávání oblečení. Pacient trpící klaustrofobií může během záchvatu úzkosti dokonce i omdlít. Samozřejmě, ne každý klaustrofobik má stejné obtíže – někdo svůj stav popisuje jen jako „špatný pocit“, jiný pacient s klaustrofobií zas může zažívat těžké a neovladatelné záchvaty.

Léčba klaustrofobie

Léčba klaustrofobie je velmi obtížná, zejména tehdy, pokud není známa její příčina a neví se, jaká událost či zážitek nemoc způsobila. Přesto je však nutné léčbu zahájit co nejdříve, aby bylo dosaženo optimálních výsledků. Terapie je založena na psychoterapeutických sezeních s odborníkem, jejichž cílem je s pacientem rozebrat podstatu jeho strachu a seznámit jej s tím, jak se s touto frustrací vyrovnat. Léčba je dlouhodobá a vyžaduje mnoho trpělivosti jak ze strany pacienta, tak ze strany terapeuta. Jednou z používaných metod terapie je také vystavování pacienta právě těm krizovým prostředím, kterých se bojí. Této metody se samozřejmě používá jen za souhlasu pacienta a musí se při ní postupovat pomalu a opatrně. Z medikamentózní léčby mohou v boji proti klaustrofobii pomoci i anxiolytika – léky proti úzkosti, stejně jako antidepresiva. Obecně není tato nemoc považována za vyléčitelnou, avšak lze ji značně omezit a snížit pacientovy obtíže.

Klaustrofobie a magnetická rezonance

Významným problémem u pacientů s klaustrofobií je, že se nemohou podrobit zdravotnického vyšetření pomocí magnetické rezonance, neboť ta se provádí v uzavřeném prostoru válcového tvaru. Přístroj navíc vydává značný hluk, což může být nepříjemné i pro lecjakého zdravého člověka. Pacienti s klaustrofobií jsou proto k tomuto vyšetření kontraindikováni.