Pod termínem neuropatie rozumíme obecně jakékoli postižení periferních nervů. Je-li izolovaně postižen pouze jeden konkrétní nerv, hovoříme o mononeuropatii, které se věnuje tento článek. Difúzní vícečetné postižení několika nervů nazýváme polyneuropatie. Nejčastější příčinou mononeuropatií bývá mechanické poškození nervu jeho poraněním či útlakem. Příznaky se vždy objevují v příslušné inervační oblasti daného nervu, diagnostikovat mononeuropatii proto není složité.
Periferní nerv – anatomie a funkce
Periferní nervový systém je tvořen sítí nervových vláken, jejichž funkcí je přenos informací mezi centrálním nervovým systémem (mozkem a míchou) a periferií lidského těla. Tok informací je obousměrný, a proto nervová vlákna rozdělujeme na dostředivá senzitivní, která vedou informace z periferie k mozku, a odstředivá motorická, jež vedou informace z mozku k výkonným orgánům, tj. svalům, kloubům, šlachám, žlázám atd. Těla periferních nervů jsou uložena buď v míše, gangliích (shluky nervových buněk) či v případě hlavových nervů v blízkosti mozkového kmene. Samotnou funkční strukturou periferního nervu je axon, dlouhý výběžek nervu tvořený mnoha nervovými vlákny. Postižení těchto nervových vláken axonu vede právě k neuropatii. Axon je obalen myelinovou pochvou, na níž jsou v pravidelných intervalech „zářezy“, díky čemuž putuje informace po axonu skokově, a tím rychleji.
Mononeuropatie – příčiny
Mononeuropatie jsou nejčastěji důsledkem mechanického poškození jednoho konkrétního nervu. Příčinou tedy může být jakékoli trauma nervu, ať již otevřené či uzavřené. Mezi otevřená poranění patří řezné, sečné či tržně-zhmožděné rány; u těchto poranění vždy dochází k částečnému či dokonce úplnému přetětí nervu. Z uzavřených poranění je nejčastějším mechanismem poranění nervu jeho útlak, a to buď zvnějšku tam, kde nerv probíhá těsně pod kůží, anebo se může jednat o kompresi nervu při jeho průběhu zúženými anatomickými prostory. Hovoříme pak o tzv. úžinových či tunelových syndromech, z nichž jako nejčastější můžeme jmenovat syndrom karpálního tunelu.
Mononeuropatie – příznaky
Příznaky mononeuropatie závisí na tom, který nerv je postižen, kde v jeho průběhu k poranění došlo a také na tom, která vlákna (zda senzitivní či motorická) tento nerv obsahuje. Ze senzitivních příznaků se jako první objevují (pokud není nerv zcela přeťat) tzv. příznaky pozitivní – brnění, bolest, mravenčení, pálení či jiné nepříjemné pocity v příslušné inervační oblasti daného nervu. Až s postupem času se dostavují příznaky negativní ve smyslu snížené citlivosti až úplné ztráty citlivosti dané oblasti. Postižení motorických vláken se projevuje zprvu jako neobratnost či nepřesnost v pohybu, později snížením svalové síly svalů inervovaných postiženým nervem. Příslušné svaly vykazují snížený svalový tonus a ochabují. Šlachookosticové reflexy jsou sníženy.
Mononeuropatie – diagnostika a léčba
Diagnostika mononeuropatií není komplikovaná, známe-li anatomii periferního nervového systému a inervační oblasti jednotlivých nervů. Základem je neurologické vyšetření, při kterém se hodnotí čití (citlivost), reflexy, svalová síla, tonus a trofika svalů a dále tzv. iritační jevy, které jsou přítomny při lézi centrální nervové soustavy a neměly by proto být u mononeuropatie přítomny. Pomocným vyšetřovacím nástrojem je tzv. svalový test, který provádí neurolog či fyzioterapeut, doplněný ještě o elektromyografii (EMG).
V diagnostice je nejdůležitější otázka, jak vážně je nerv poškozen. V případě přechodného funkčního poškození nervu bez jakéhokoli zásahu do jeho anatomické struktury lze očekávat spontánní úpravu obtíží během několika málo týdnů. Pokud je však přerušena kontinuita nervu, je důležité přesně určit, do jaké míry, neboť někdy lze očekávat spontánní regeneraci nervu (rychlostí cca 1-3 mm za den), jindy je nutné chirurgické sešití nervu, aby pro regeneraci byly vytvořeny vhodné podmínky.
Vedle léčby medikamentózní, tlumící nepříjemné průvodní jevy jako brnění, bolesti, mravenčení atd., spočívá terapie postižení nervu na bedrech rehabilitace. Jejím cílem je jednak prevence nežádoucích sekundárních změn ve svalech, které nejsou dostatečně inervovány, jednak posilování těchto svalů a návrat k původní funkci. Při léčbě se tak uplatňují mnohé fyzioterapeutické přístupy, zejména analytické cvičení podle svalového testu, elektrostimulace či elektrogymnastika, dále některé speciální metodiky, jako je např. stimulace dle sestry Kenny a Kabatova či Vojtova metoda, a účinné jsou i různé tepelné obklady, vířivky či koupele, magnetoterapie atd.
Zdroj obrázku: hands
