Sálovou sestrou, čili instrumentářkou, se může stát jakákoliv praktická a jiná zdravotní sestra, která se rozhodne pro další specializaci. Jde o specializované studium.
Obor sálové sestry vznikl zřejmě v roce 1953, kdy se poprvé objevil popis toho, jak by taková sestra měla být vzdělaná. První ucelená publikace se pak objevila v roce 1954 a vyšla z pera Bohuslava Niederleho.
Později se začalo organizovat specializované vzdělávání ve školících pracovištích určených pro sestry. Ty pak mohly pracovat jako odborné sálové sestry, čili instrumentářky na operačním sále. Toto vzdělávání trvalo obvykle dva měsíce až šest měsíců. Specializaci tehdy organizovalo ministerstvo zdravotnictví. Sálovou sestrou se mohly stát pouze kvalifikované sestry s upřímným zájmem o práci na operačním sále. Zdravotní sestra musela mít nepřetržitou praxi na chirurgickém ortopedickém nebo gynekologickém sále. Sestry z malých chirurgických oborů musely prokázat pětiletou praxi na operačním sále a minimálně půlroční praxi na chirurgickém sále. Po úspěšném složení ústní zkoušky dostala sestra osvědčení o specializaci sálové sestry, instrumentářky na operačním sále.
Jaký je rozdíl dnes?
Hlavním rozdílem je v organizaci práce. V šedesátých letech vykonávala kromě vysoce specializované péče v perioperačním období také asistenci při podávání anestezie, úklidovou práci po skončení programu jako utírání povrchů, veškerou přípravu mulových materiálů a podobně.
Vědecko-technologický pokrok v medicíně se sebou přinesl i nutnost celoživotně se vzdělávat. A tak v roce 1960 vznikl v Brně speciální institut pro vzdělávání všech středních zdravotnických pracovníků. Později pak vznikl ještě jeden v Bratislavě. Zakončení studia je atestační zkouškou. Mezi první vzdělávací obory tu byla právě sálová sestra, tedy instrumentování na operačním sále. Sestry sem byly odesílány na základě doporučení primáře. Výuka teoretická i praktická tu trvala již 18 měsíců. Později se vzdělávání řídilo vyhláškou ministerstva zdravotnictví. Studium pak bylo zakončeno ústní i praktickou zkouškou. Cílem studia bylo, aby sestra zvládla instrumentační techniku při operačních výkonech. Sestry mohly pracovat nejen na chirurgickém sále, i na urologickém sále, dále i na endoskopii.
Po roce 1989 se vzdělávalo stále 18 měsíců a nějak více se to nezměnilo.
Od roku 1999 mají sálové sestry samostatnou odbornou Společnost instrumentířek ČR, která je řádným členem Evropské asociace sálových sester. Této skupině jde o sjednocení vzdělávání, aby osvědčení pak bylo platné po celé Evropě.
Od roku 2004 je upravená náplň všeobecné sestry se specializovanou způsobilostí v oboru sestra pro perioperační péči vyhláškou č. 424/2004 a zákonem 96/2004 Sb.
Vzdělávání dnes
Aktuálně pro docílení statusu sálové sestry potřebujete dva roky studia. Podmínkou pro to, aby sestra mohla absolvovat toto studium, měla by pracovat na operačním sále alespoň jeden rok. Musí mít za sebou absolvování teoretické výuky, absolvování povinné praxe v rozsahu stanoveném vzdělávacím programem, získaný potřebný počet kreditů a úspěšné složení atestační zkoušky.
Vysokoškolské vzdělávání
Od roku 2004 je možné obor studovat po absolvování bakalářského studijního programu všeobecná sestra. Perioperační péče se u nás studuje na Fakultě zdravotnických studií v Pardubicích v kombinované formě. V současné době existuje několik ministerstvem zdravotnictví akreditovaných certifikovaných kurzů, které jsou určené perioperačním sestrám. Najdete je v Krajské zdravotní a.s., Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, dále potom v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně a v Thomayerově nemocnici v Praze Krči a zapomenout nesmíme na Ústřední vojenskou nemocnici – Vojenskou fakultní nemocnici v pražských Střešovicích.
