Syndrom vyhoření (anglicky „burnout“) je psychicky podmíněné selhávání ve výkonu profesní činnosti. Termín syndrom vyhoření je poměrně mladý – vznikl v 70. letech 20. století a používá se zejména v souvislosti s tzv. pomáhajícími profesemi, jako jsou zdravotníci, ošetřovatelé, záchranáři, sociální pracovníci, psychoterapeuti, učitelé, hasiči a další.
V současné moderní době však může syndrom vyhoření potkat každého, kdo se denně dostává do konfliktu s velkým pracovním vytížením, tedy i osoby, které se dlouhodobě starají o své blízké (např. o malé dítě nebo nemohoucí).
Co je to syndrom vyhoření?
O syndromu vyhoření mluví poprvé v roce 1975 americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger. Dnes pod tímto pojmem rozumíme syndrom vyčerpání v důsledku zvyšujících se profesních požadavků, ztrátu ideálů, energie a zájmů, ztrátu motivace k povolání a přechod k negativnímu sebehodnocení vedoucí až k celkové ztrátě smyslu života. Zjednodušeně můžeme říci, že syndrom vyhoření je soubor symptomů, které signalizují celkové vyčerpání člověka a psychickou i fyzickou únavu organismu. Konkrétní příznaky potom mohou být velmi rozličné, obecně se jedná o projevy psychosomatického rázu, tedy nejen potíže psychické, ale i fyzické a v celkovém důsledku i sociální. Syndrom vyhoření vzniká zpravidla v důsledku frustrace, neboli nenaplnění některé z mnoha potřeb, které každý člověk má. V souvislosti se zaměstnáním jde zejména o zklamání ze seberealizace v povolání, nenaplnění očekávání, problematiku ohodnocení (nejen finančního) či např. o ztrátu smyslu práce. Za hlavní příčinu syndromu vyhoření pak můžeme označit neustálý nadměrný stres, kterému je dnešní člověk na pracovišti vystaven.
Jak se projevuje syndrom vyhoření?
V souvislosti se syndromem vyhoření bylo popsáno mnoho příznaků z oblasti chování, mezilidských vztahů, pracovního výkonu i tělesných obtíží. Mezi typické patří na jedné straně skleslost, smutek, úzkostlivost až depresivní nálady, na druhé pak nepřiměřená vznětlivost, podrážděnost, projevy zlosti a hněvu. U osob postižených syndromem vyhoření se dále objevuje uzavřenost, pesimismus, únava a celkový pokles pracovního výkonu, nechuť k práci, poruchy kognitivních funkcí (paměti a koncentrace), dlouhodobá nespokojenost a pokles sebedůvěry. Dále jsou charakteristické také poruchy v mezilidském chování, např. neochota v jednání s jinými lidmi, nenávist vůči všemu a všem, neprofesionální, často i cynický přístup ke klientům, omezení kontaktů s okolím, spory na pracovišti atd. Mezi fyzické projevy pak spadají problémy s trávením, poruchy spánku, pocity fyzického vyčerpání, dechové obtíže, zvýšený krevní tlak, problémy se sexualitou, bolesti hlavy, zad a mnohé další.
Léčba syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření není sice chápán jako nemoc, avšak je pochopitelné, že stejně jako jiné obtíže vyžaduje zdravotní péči. Lidem se syndromem vyhoření pomáhají nejčastěji psychoanalytici, psychologové a další terapeuti a při léčbě se využívá mnoha metod. Účinné jsou např. kognitivně-behaviorální terapie či existenciální psychoterapie, které se snaží vyřešit celou škálu problémů v oblasti chování, komunikace a mezilidských vztahů. Pro terapii je samozřejmě velmi důležité, aby si osoba postižená vyhořením uvědomila, že tento problém má. Postižený by se neměl také bát požádat o pomoc své okolí. Při léčbě samozřejmě záleží na tom, v jaké fázi se syndrom vyhoření nachází, jaká osobnost daný člověk je a také na tom, jakou profesi vykonává. To vše vyžaduje od odborníků velmi individuální přístup ke každému „pacientovi“.
Jak se syndromu vyhoření vyhnout?
Pokud se nyní ptáte, jestli existuje rada na to, jak se syndromu vyhoření účinně vyhnout, vězte, že žádné univerzální doporučení neexistuje. V rámci profesního uplatnění je však důležité nemalovat si „vzdušné zámky“. Přehnané ideály či velká očekávání mohou být snadnou pastí stejně jako nadměrná angažovanost, kdy se zaměstnání stává jediným cílem lidského života. Samozřejmě je důležité, aby člověk v tom, co dělá, viděl smysl, ale zároveň také aby jeho život naplňovaly i jiné zájmy, např. volnočasové aktivity či koníčky. Méně ohroženi syndromem vyhořením jsou také lidé, kterým se povedlo vybudovat si stabilní sociální zázemí nejen v podobě rodiny a přátel, ale i kolegů v práci.
