Úzkost je velice nepříjemný emoční stav, který na rozdíl od běžného strachu nemá jasnou příčinu. Úzkostné stavy jsou doprovodným znakem celé řady psychických onemocnění. Pokud pacienta dlouhodobě trápí pocity úzkosti, měl by se svěřit do péče odborníků, aby pomohli odhalit její příčinu a eliminovat z ní plynoucí projevy.
Úzkost a její projevy
Projevy úzkosti odborníci rozčleňují do několika kategorií. Jedná se o kognitivní, somatickou, emocionální a behaviorální složku. Kognitivní neboli poznávací složka úzkosti znamená, že člověk jí trpící, si uvědomuje zdroj nebezpečí. Toto nebezpečí je bezdůvodně očekáváno, pacient nedokáže sdělit objektivní a jasnou příčinu, proč úzkostí trpí. Může mít například neodůvodnitelný a přehnaný strach o své blízké, že dojde ke ztrátě milovaného partnera, nebo že se něco stane jeho dětem. (Úzkost je třeba odlišit od běžného strachu.)
Reakcí na kognitivní složku úzkosti je somatická složka, která se projevuje obrannou reakcí těla a jeho přípravou na únik z dané situace. Úzkostní lidé často trpí pocitem, že je tíží na hrudi balvan, těžko se jim dýchá, mají stažený žaludek, jsou bledí, mají zrychlený krevní puls, mohou se více potit, chvět se a třást. S tím úzce souvisí emociální složka, kdy pacient pociťuje strach a paniku.
Úzkost pochopitelně ovlivňuje chování jedince (behaviorální složka – odvozená z anglického slovesa behavior znamenajícího chovat se určitým způsobem), který se snaží hledat z této situace únik, například vyhýbáním se některým místům, situacím, lidem či zvířatům, užíváním návykových látek, tj. drog, léků či alkoholu, atd.
Úzkostná porucha osobnosti
Občasná úzkost není důvodem k indikaci duševního onemocnění. Jedná se o běžnou emoci, jako je radost, vztek, apod. Pokud však jedinec trpí častými nebo soustavnými pocity úzkosti bez zjevné příčiny (po dobu delší než 3 měsíce), vzniká zde podezření na úzkostnou poruchu osobnosti. Pravděpodobnost rozvoje úzkostných poruch osobnosti do jisté míry ovlivňuje dědičnost (úzkost může postihovat děti od raného věku), u dospělých často dochází k rozvoji úzkosti vlivem stresové události (například posttraumatická stresová porucha).
Protože svým zařazením patří úzkostné poruchy mezi neurózy, nikoli mezi psychózy, je pro ně charakteristické, že člověk jimi trpící si svůj handicap plně uvědomuje, nedokáže jej však sám řešit.
Typy úzkostné poruchy
Vlivem úzkostných poruch dochází ke ztížení společenského uplatnění, a to především u jedinců, kteří trpí sociální fobií, tj. strachem z většího počtu lidí. Jiným typem úzkostné poruchy osobnosti je agorafobie (nemocný se bojí opustit svůj domov, protože vnímá venkovní svět jako zdroj velkého nebezpečí), dále pak panická porucha (pacienty postihují nepředvídatelné záchvaty paniky – panické ataky) a další.
Mezi úzkostné poruchy se rovněž řadí specifické fobie, zahrnující úzkosti z různých předmětů, věcí a míst, například chorobný strach z uzavřených prostor (klaustrofobie), chorobný strach z pavouků (arachnofobie) stovky dalších. Odhaduje se, že některou z těchto forem úzkosti trpí až pětina naší populace, zejména pokud jde o fobie.
Diagnostika a léčba
Úzkost je diagnostikována na základě psychologického vyšetření. Léčí se za pomocí psychoterapie, jejímž cílem je zjistit, co je příčinou úzkosti, a pomoci pacientovi pocity úzkosti zmírnit. Nejčastěji se používá metoda behaviorální terapie. Součástí léčby může být také medikace, tj. podávání psychofarmak, především antidepresiv a benzodiazepanů.
Prevence
Včasnou diagnostikou a léčbou úzkosti lze předejít rozvoji závažnějších psychických onemocnění a pochopitelně přispět ke zkvalitnění života pacienta (a někdy také k jeho záchraně, neboť pocity úzkosti zejména ve spojení s depresí mohou člověka dohnat až k sebevraždě). Při předcházení rozvoje neuróz hraje významnou roli i výchova dětí, kdy by měli dbát rodiče na to, aby své potomky nevystavovali stresovým situacím, které mohou později vést k rozvoji úzkostných poruch.
Foto: Freeimages.com
