Vlasatobuněčná leukémie se řadí mezi chronické leukémie z B lymfocytů, které obsahují mutace a rychle se množí a infiltrují kostní dřeň, slezinu a játra a jsou uvolňovány do krevního oběhu. Vlasatými buňkami infiltrovaná kostní dřeň ztrácí schopnost produkovat další krevní buňky a dochází k vazivové přeměně.
Vlasatobuněčná leukémie tvoří cca 2 % všech leukémií. Je tedy relativně vzácná. Nejčastěji se objevuje u lidí kolem padesáti let a postiženější bývají muži.
Pro tuto leukémii je typická přítomnost patologických buněk, které mají nezaměnitelný vzhled. Buňky totiž mají jemné výběžky cytoplazmy (klky) okolo celého obvodu a ty působí jako vlásky. Nádorové buňky jsou velmi aktivní a jejich vlásky jim umožňují snáze přilnout k povrchu, tj. zvyšují adhezivitu.
Příznaky vlasatobuněčné leukémie:
Vlasatobuněčné leukémie mají mnoho příznaků a velmi závisí na pokročilosti nemoci.
U mnoha pacientů se vyskytuje:
- Zvětšení sleziny (splenomegalie)
- Zvětšení jater (hepatomegalie)
- Zvětšení mízních uzlin
- Poruchy krvetvorby, tj. snížení počtů některých buněk, popř. všech kromě nádorových
Výše popsané komplikace nemoci vedou k těmto příznakům:
- Bolesti a tlaky v břišní dutině
- Poruchy trávení
- Tlak v levém podžebří
- Anémie
- Poruchy srážení krve
- Poruchy imunity
Diagnostika vlasatobuněčné leukémie:
Vlasatobuněčnou leukémii lze nejlépe zjistit z krevních vzorků nebo kostní dřeně. Za tímto účelem se vytvářejí nátěry na sklíčka, která se poté prohlíží pod mikroskopem. Hodnotí se samozřejmě i počty buněk v krvi a v neposlední řadě se také sledují molekuly, které nádorové buňky nesou na svém povrchu. Liší se totiž od normálních buněk. Existují samozřejmě i další vyšetřovací metody, které mohou pomoci vlasatobuněčné leukémie diagnostikovat.
Léčba vlasatobuněčných leukémií:
Léčba vlastatobuněčných leukémií se odvíjí od průběhu a pokročilosti onemocnění. V případě, že má pacient neagresivní formu, není doporučena žádná terapie, pouze pravidelné sledování pro případ, že by došlo ke zhoršení. V případě, že je léčba nezbytná, volí se cytostatika, která mají zabránit množení nádorových buněk. V posledních desetiletích se také do praxe dostává biologická léčba, díky níž je možné léčbu více zacílit na nádorové buňky. Někdy je nezbytné odstranit slezinu.
Z popisu léčby je tedy patrné, že vlastatobuněčná leukémie nepatří mezi ty agresivní formy, je spíše mírnější, to však neznamená, že jí není nutné věnovat pozornost a v případě nutnosti léčit. Při dobře vedeném sledování a terapii se lidi s touto nemocí mohou dožít normálního věku.
